Jak zabavit děti ve školní družině: netradiční pohybové hry

Začněte malým projektem a postupně přidávejte další. Jakmile zvládnete jedno propojení, budete schopni replikovat stejný postup na jiné činnosti. Za pár týdnů zjistíte, že máte o hodiny víc času na práci, která vyžaduje skutečnou kreativitu a rozhodování. A to je cíl, kvůli kterému se vyplatí do nastavení investovat pár odpolední.

Mnoho vychovatelů ve školních družinách sahá po osvědčených hrách, jako je „rybáři a rybičky" nebo „cukr, káva, limonáda". Jenže děti po pár týdnech tyto hry znají nazpaměť a jejich nadšení opadá. Stačí ale pár drobných obměn – změnit pravidla, přidat rekvizity, které už máte ve skříni, a známá hra dostane úplně nový náboj. Nechte se inspirovat netradičními pohybovkami, které zvládnete připravit za pět minut a které děti rozpohybují tak, že si ani nevšimnou, že běhají.

Největší chybou, které se vychovatelé často dopouštějí, je přehnaná složitost pravidel. Děti ve věku 6–10 let se ztratí v pěti bodech a hra skončí zmatkem. Proto všechna pravidla vysvětlujte krátce, nejlépe názorně – třeba tím, že si sami zahrajete první kolo a děti se přidají. Nebojte se hru uprostřed zastavit a pravidla zjednodušit. Také mějte v záloze varianty pro menší prostor, jako je třída nebo chodba – „přeskoč řeku" (noviny na zemi představují kameny, děti po nich skáčou, aby „nespadly do vody") je ideální do deštivých dnů. A hlavně: nechte děti, ať si hry samy upraví. Když přijdou s vlastním nápadem, nadšení vydrží mnohem déle než u jakékoliv připravené aktivity.

Základem úspěchu je výběr správného cíle. Nezaměřujte se pouze na nejznámější stavby, které bývají přeplněné. Mnohem zajímavější zážitek vám poskytnou menší, méně exponované vily v Brně, Praze nebo Zlíně, které jsou často přístupné pouze v rámci komentovaných prohlídek. Předem si zjistěte, zda je vila v soukromém vlastnictví, nebo zda ji spravuje muzeum či nadace. Pokud narazíte na soukromý objekt, respektujte, že prohlídky bývají omezené a vyžadují rezervaci předem.

Netradiční nemusí být jen honičky. Zkuste „barevné hnízdo": na zem rozložte obruče nebo nakreslete křídou kruhy, každý má barvu. Děti běhají volně, ale na povel „červená!" musí co nejrychleji doběhnout do červeného kruhu. Kdo je poslední, vypadává, ale jen do dalšího kola – hra tak nikdy nikoho úplně nevyřadí. Pro starší děti přidejte variantu, kdy se hráči musí ve dvojici obejmout a doběhnout společně. Tím se procvičí spolupráce a děti se naučí orientovat v prostoru. Důležité je předem domluvit, že se kruhy nesmí posouvat ani bránit – jinak by se z hry stala hádka.

Další častý omyl se týká muchomůrky tygrové a muchomůrky šedivky. Tygrová je prudce jedovatá, šedivka je jedlá, ale jen po dostatečné tepelné úpravě. Rozlišení je obtížné, protože oba druhy mívají šedavý klobouk s bílými bradavkami. Věnujte pozornost třeni – šedivka má bílý prstenec a bílý třeň s podélnými vlákny, tygrová má prstenec žlutavý a třeň hladký. Pokud nemáte s sebou atlas hub, raději se vyhněte sběru jakékoli muchomůrky s bradavkami na klobouku.

Zaměřte se na barvy stěn a podlahy. Světlé odstíny, jako jsou bílá, krémová nebo jemné pastely, odrážejí přirozené světlo a místnost působí větší. Tmavé stěny můžete použít pouze jako akcent za čelem postele – vytvoří to hloubku, aniž by místnost pohltily. Na podlahu zvolte světlé dřevo nebo laminát v přírodní barvě, které opticky rozšíří prostor. Vyhněte se výrazným vzorům, které prostor zbytečně člení a zmenšují.

Jak minimalizovat riziko otravy při sběru Základní pravidlo: sbírejte jen houby, které bezpečně znáte. Pokud máte sebemenší pochybnost, houbu neberte. Nespoléhejte na mýty jako „jedovaté houby mění barvu na cibuli" – to je nebezpečná pověra. Při sběru si každou houbu prohlédněte ze všech stran: klobouk, lupeny, třeň, hlízu i prstenec. Vezměte si s sebou atlas s fotografiemi, ale ne jen jeden – porovnejte více zdrojů. Pokud sbíráte s dětmi, učte je, že muchomůrky se nesbírají vůbec, i kdyby vypadaly jako „hodné".

Co dělá se záclonami a ubrusy největší škodu Nejčastější chybou je žehlení příliš suché nebo příliš mokré látky. Ideální je žehlit mírně vlhké závěsy z rubové strany, čímž předejdete lesklým mapám. Ubrousky naopak žehlete za mokra a v případě vyšívaných kousků použijte podložku, aby vzor neztratil tvar. Vyhněte se také přímému slunečnímu světlu při sušení – dlouhé působení UV záření způsobí, že barvy vyblednou a textil křehne.

Zvláště nebezpečná je záměna mladých plodnic muchomůrky zelené se žampiony nebo s muchomůrkou jízlivou. Mladé zelené mají uzavřený klobouk, který připomíná žampion. Rozdíl poznáte podle bílých lupenů – u žampionů jsou růžové až hnědé. Další pomůcka: zelená má na bázi třeně vřetenovitou hlízu s toulcem, který je u žampionů chybí. Vždy vykruťte celou houbu ze země, abyste viděli třeň i hlízu.